Já na to nemám čas

 

Nemám čas…..

Já na to Tai-či nemám čas… Kam se teda dostaneš dřív - jako ostatní..? Do cíle…, k smrti ? /napadlo mě /. Zdá se mi neskutečná a alarmující představa, že už si ve svém životě nemůžeme dovolit, se zastavit  a počkat. Zní to jako přiznání úplného otroctví našeho bytí. Ztrácíme čas který nám je daný.

Nedokážeme zastavit ten neustálý úprk, a většinou podléháme pocitu, že štěstí na nás někde čeká, a že tam musíme co nejrychleji dorazit. Spěcháme do budoucnosti, abychom dosáhli štěstí. Tento způsob myšlení zdědila naše generace po těch předchozích. I proto, je třeba se probudit do přítomnosti, rozpoznat energii neposednosti a udělat to opačně. Neutíkat ale zastavit….

My jsme ale plní energie neodpočívání, neposednosti, nedokážeme se zklidnit, nedokážeme být v klidu a míru. Nedokážeme posedět, nedokážeme jen tak ležet. Neustále máme nutkání něco dělat, na něco myslet, jako by v nás existovala nějaká energie, která nás do toho nutí. Proto je tak důležité naučit se, dovolit svému tělu a mysli odpočívat.

Musíme se naučit jak s touto energií neposednosti zacházet, proto se učíme technice, jak dovolit svému tělu a vědomí zklidnit se. Měli bychom dovolit svému tělu a své mysli odpočívat. Naše mysli stejně jako tělo potřebují odpočívat.

Ale mnozí z nás nevědí jak dovolit tělu  a mysli odpočívat. Stále jen bojujeme, boj se stal naším převládajícím zlozvykem. Nedokážeme být v klidu, bojujeme i ve spánku. Bojujeme většinou prostě ze zvyku. Zlozvyk neustálého boje se v průběhu doby stal zdrojem silné energie, která formuje naše chování, činy a reakce.

V našem vědomí, je uskladněna spousta zranění a bolesti. I naše vědomí potřebuje odpočinek. Naše tělo ví, jak se vyléčit, poskytneme-li mu šanci. Když se řízneme do prstu, nemusíme dělat nic, než ránu vyčistit – naše tělo ví co s tím udělat a vyléčí se samo. Také naše vědomí ví jak se vyléčit, jen kdybychom mu to dovolili udělat…. Jenže my mu to většinou nedovolíme nikdy.

Neustále něco zkoušíme, trápíme se jestli se vyléčíme, trápíme se, že se neléčíme dost rychle. Zraněné zvíře instinktivně ví, jak a kde najít klidné místo, lehne si a nedělá nic, ví že je to jediný způsob jak se vyléčit – prostě si jen lehnout a odpočívat, nemyslí na nic, lov či jídlo.

Nejíst, je krásný způsob jak dovolit odpočinout svému tělu.

My jsme ale tak zaujatí problémem jak dostat do těla výživu, bojíme se stavu klidu, bojíme se odpočívat, nebo dokonce držet půst. Zvířata vědí, že je lepší někdy nežrat. To co potřebujeme, je dělat nic, odpočívat – pak obnovíme i své zdraví, jen když dovolíme svému tělu a duši, aby se mohly vyléčit samy.  Zdá se mi neskutečné, a alarmující představa že už si ve svém životě nemůžeme dovolit, se zastavit  a počkat. Zní to jako přiznání úplného otroctví našeho bytí. Ztrácíme čas který nám je daný.

Tai-čičuan, nám náš čas přece ale nebere, ale dává. Dává nám možnost jak si uvědomit a prožít krátké okamžiky jednoduchého bytí. Často, právě chvíle při cvičení formy, jsou tím, co si z toho dne zapamatujeme. Když příliš spěcháme, ani se nám nestihnou ukládat zážitky, a na některé dni života si už nemůžeme ani vzpomenout. Jako bychom ani tehdy nežili.  A právě Tai-či, nás umí vytrhnout z kontinuálního shonu, který nás unáší ,,jako řeka loďku, bez kormidla a bez vesel“. Tai-či, nám čas nebere, ale dává. Vrací nám zpět čas, který zbytečně promarníme svým shonem. Tai-či, cvičíme v klidu, a  velmi pomalu.Vychutnáváme si každý pohyb formy v pokoji, a s mírem v duši, abychom získali tu trochu času, kterou můžeme mít jen sami pro sebe.

Buddha řekl: minulost je pryč, budoucnost ještě nenastala, tak se netrapme tím co bylo, a nestrachujme se o to co bude. Vraťme se do přítomného okamžiku, protože to je jediný okamžik, kdy se můžeme skutečně dotknout života, a život je jen teď, a tady.

 

 

 

                                                                                                           

 

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode